Archiv výstav

SNESITELNÝ PŮVAB BURŽOAZIE
30. 6.—3. 9. 2006

Takto vzpomíná na dobu doznívajícího 19. a začátku 20. století ve starém mocnářství jeden z nejvýznamnějších rakouských spisovatelů moderny Stefan Zweig. (Stefan Zweig, Svět včerejška, Praha 1994, s. 12–13) Symbolem doby se však nestaly pouze vymoženosti, které společnosti nabízela soudobá věda a technika, či rozvoj společenských a přírodních oborů, ale také oblast umělecké tvorby. Přelom století vnímáme jako období nebývalých výstavních aktivit na poli výtvarného umění, jemuž byla emancipovanými a prosazujícími se národními společnostmi i jejich nastupující buržoazií připisována nová reprezentativní funkce. Klasické salony, národní expozice i světové výstavy přitahovaly značnou pozornost veřejnosti a výtvarné umění se stávalo atributem vkusu, nositelem idejí i nástrojem zahraniční politiky.

Po dlouhou dobu jediná instituce, která v Praze pořádala pravidelné výroční salony výtvarného umění, byla Krasoumná jednota, vzniklá z iniciativy Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1835 podle vzoru německých kunstvereinů a künstlervereinů. Reorganizace spolku v roce 1840 umožnila, aby se výstav účastnili také zahraniční umělci a tak mělo Pražské publikum záhy možnost srovnání české výtvarné produkce s díly autorů pocházejících především z Německa a Rakouska, v závěru století rovněž z Francie, Belgie a Anglie. Důležitý zlom v provozování výstav Krasoumné jednoty nastal v roce 1885 dostavbou pražského domu umění pro Uměleckoprůmyslové muzeum, Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách a Společnost vlasteneckých přátel umění. Krasoumná jednota tak v prostorách Rudolfina získala mimořádně rozměrné a dekorativně vyzdobené sály, v nichž pořadatelé zejména v posledním desetiletí 19. století vystavovaly v průměru kolem 700 exponátů, což byl v podstatě dvojnásobek oproti minulým desetiletím (vrcholem byl však rok 1895, kdy bylo představeno neuvěřitelných 1018 děl).

Apoteózou národního sebevědomí i symbolem neobyčejného rozmachu české buržoazie se stala Jubilejní výstava, pořádaná v roce 1891 na pražském výstavišti. Kromě prezentace ohromujících výsledků dosažených na poli českého průmyslu a hospodářství zde byl poprvé představen ucelený soubor českého výtvarného umění za uplynulých sto let. To samo o sobě lze označit za klíčovou událost, neboť návštěvník expozice mohl konečně získat o vývoji českého umění 19. století jasnější představu. Zvláště pak osobnostem české výtvarné kritiky umožnila tato chronologicky uspořádaná retrospektiva, zahrnující 1230 obrazů, kreseb a grafik, 131 soch a 207 fotografií i architektonických modelů od celkem 270 autorů, nově zhodnotit domácí výtvarnou produkci v širším kontextu i formulovat strategie pro její další vývoj. Jubilejní výstava, navštívená neuvěřitelnými dvěma miliony platících diváků, poučila i okouzlila zároveň. V rozmanité záplavě atrakcí zde pavilon výtvarného umění rozhodně nezapadl. Ba právě naopak, z hlediska výstavního života Prahy se stal neopominutelným vzorem. Skrze něj byly po zbytek desetiletí kriticky srovnávány veškeré další výstavy domácí tvorby, sledovány její prohry i vítězství a to zejména v pokojném soupeření s cizinou na půdě Krasoumné jednoty. Ostatně právě umělecká výstava z roku 1891 mohla být díky záměrné neúčasti německých umělců označena dobovými recenzenty za nejčeštější přehlídku výtvarné tvorby v Čechách 19. století a zdejší výtvarníky s nově získaným sebevědomím přiměla k tomu, aby se nadále přestali poměřovat „německým metrem“.

Konečně do mozaiky nejdůležitějších výstavních událostí v závěru 19. století zcela jistě patří generační vystoupení mladých umělců na I. členské výstavě SVU Mánes v roce 1898. Prostory Topičova salonu, kde se výstava odehrála, nepatřily k největším (zahrnovaly totiž pouze jednu výstavní síň ve dvoře na Ferdinandově, dnešní Národní třídě) a dovolily představit pouze 71 děl. Přesto „mánesáci“ zaujali novým programem umělecké svobody a individuality, sepětím umění a života a také deklarovanou orientací na světová umělecká centra, jakými byla především Paříž. Výstavy SVU Mánes vynikaly do té doby nezvyklými, architektonicky promyšlenými instalacemi, které pomáhaly kultivovat vztah mezi diváckým prožitkem a vnímáním moderního umění. Výstavní prostor byl chápán jako novodobý chrám umění a slavnostní okamžik zahájení výstavy byl poprvé v Praze ozvláštněn vernisáží.

Výstavní život konce 19. století přinášel nové nároky na diváka i na umělce a tak není divu, že se postupně začalo měnit i samotné prostředí, v němž se výstavní exhibice odehrávaly. Na velkých salonech se tak kupříkladu začal klást důraz na to, aby tvorba jednoho autora byla umístěna pokud možno pohromadě a to z důvodů udržení divákovy větší pozornosti. Postupně se upouštělo od kabinetního způsobu instalace, kdy obrazy byly navěšeny na stěně až v několika řadách nad sebou. Naopak jako smysluplnější se ukázalo rozmístnit díla ve výši očí a srovnat je podle abecedního pořádku, což zpravidla korespondovalo s řazením katalogových údajů v průvodci expozice. Návštěvníkově možné únavě měly zamezit „Salle des conversations“ jako takzvané přestupní zóny v obrazárně. Nezanedbatelnou roli pak hrála výzdoba sálů. Uplatnění zde nalezly těžké drapérie, tapety, koberce s výraznými vzory, bohatá květinová výzdoba, masivní pohovky a barevně tónované stěny. Tato formální vylepšení výstavního prostoru, prosazovaná členem Société nationale des beaux arts Guilleumem Maria Dubufem, se těšila v Paříži 90. let 19. století velké oblibě a postupně nacházela uplatnění i v dalších uměleckých centrech Evropy.

V Praze se tyto novinky objevily jak v umělecké expozici Jubilejní výstavy, tak především na salonech Krasoumné jednoty. I přesto si však český Kunstverein záhy vysloužil dobové označení s pejorativním přídechem bazar, a to díky přeplněným sálům, v nichž byly exponáty rozmístěny bez ladu a skladu v typickém výběru „pêle-mêle“. Citlivý přístup v ovládnutí výstavního prostoru a nastolení nových vztahů mezi divákem a autonomním uměleckým dílem se uplatnily až na prvních výstavách SVU Mánes, jejichž architektonicky čisté instalace bez zbytečných a rušivých „dekorativních“ prvků se používají v podstatě dodnes.

Umělecký salón zastával od svého vzniku v 18. století především dvě funkce – prestižní a prodejní. Není proto divu, že se právě s rozvojem výstavního života etablovala nová vrstva sběratelů, mecenášů a obchodníků orientovaných na výtvarné umění. Kupovalo se zejména na výstavách Krasoumné jednoty, která nabízela široký sortiment domácí i zahraniční produkce s rozmanitou paletou žánrů, technik i stylů. Počet nákupů se znásobil především po přemístění Krasoumné jednoty do Rudolfina, absolutní zlom však nastal až v roce 1893, kdy počet odprodaných obrazů během výstavy překročil celou stovku. Mezi nakupujícími se objevovali představitelé české buržoazie, aristokracie a inteligence, ale také firmy, zejména německé i české finanční ústavy, například německá Česká spořitelna nebo Živnobanka. Nejčastějšími kupujícími návštěvníky rudolfínských výstav, kteří propadli zálibě v budování uměleckých sbírek, se v závěru 19. století stali pražský lékárník Augustin Řehoř, pražský stavební podnikatel Vojtěch rytíř Lanna, Albrecht hrabě Kounic, majitel továrny a statkář z Nového Boru Conrad Blaschka, majitel továrny na umělá hnojiva, draslo a lučebniny z Mladé Boleslavi Ignác Lederer, ředitel a prokurista firmy Ringhoffer na Smíchově František Hering, pražský advokát Josef Tragy a mnozí další. Nová generace sběratelů a zároveň obchodníků s uměním, vyznačující se intenzívní snahou povznést tuto zálibu na úroveň samostatné a společensky doceněné profese, se zformovala až na počátku 20. století. Z těch nejvýznamnějších, kteří vynikali hlubokými odbornými znalostmi, sběratelskou systematičností a v neposlední řadě uměleckým znalectvím, zmiňme alespoň Prokopa Tomana, Rudolfa Ryšavého či Mikuláše Lehmanna.

Salonní malby Václava Brožíka, alegorie Karla Maixnera a Karla Špilara, mytologie Beneše Knűpfera a Maxmiliána Pirnera, městský žánr Luďka Marolda nebo veristická tvorba Alfonse Muchy pomáhaly dotvářet neopakovatelnou atmosféru přelomu století, neboť se stávaly ozdobou výstavních síní i předmětem sběratelského zajmu. Vystavená kolekce děl z majetku České pojišťovny tvoří odlesk zašlé slávy oněch památných dob kolem roku 1900, kdy se sály galerií stávaly neopominutelnou společenskou arénou přátelského setkávání vážených dam a pánů, kteří zde v duchu etikety přemítali nad povznášející úlohou krásných umění a v sladkém bezčasí nepřemýšleli o tom, co jim přinese zítřek.

Roman Musil, kurátor výstavy