Archiv výstav

TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ
PLNÁ MOC
16. 5.—22. 6. 2008

Dá se říci, že malíř Tomáš Císařovský ve své tvorbě kontinuálně reinterpretuje staré i novější příběhy našich dějin. Použil příběh masarykovský, příběh českých legií, příběhy normalizačních hvězd, příběhy nás, co spolu chodíme na vernisáže, příběh českých šlechticů bez koní a v poslední době ho zajímají příběhy totalitní moci.
Na začátku devadesátých let jsme potřebovali najít svoji identitu, potvrdit si některé zapomenuté mýty a místo monumentů stavět lepší monumenty. Idealizovali jsme si přítomnost i budoucnost a postupem času jsme do minulosti hleděli se stále větší nostalgií.
To však Tomáš Císařovský nikdy nečinil. Vybíral z ní hrdiny i antihrdiny, zbavoval je démonizace (pozitivní i negativní) a zasazoval je do vlastních koloristických příběhů. Zápotocký tančí se svojí ženou v hospodě na Kladensku, lidový tribunál přihlíží soudu s Horákovou (v obraze nepřítomnou hrdinkou), Husák na zasněženém poli drží zajíce za uši, Goebels hledí z balkonu Rudolfina a Heydrich coby munchovský přízrak s fialovým stínem běží osudovou zatáčkou za rachotu plechových poklic. Kresebný cyklus je temným deníkem nešťastníka Háchy. Autor celému souboru říká Plná moc; tento druh ironie ale nikomu nic neulehčí. Náš pohled zpátky skrze tyto obrazy je relevantní. Neříká, že všechny totality jsou stejné, ale tvrdí, že v mnohém jsou si nebezpečně podobné. Hledět na ně s nostalgií bude i v budoucnu nepatřičné.
Dají se vůbec tito duchové minulosti vyvolat nepateticky a bez morálního imperativu? Dají se tyto příběhy převyprávět v našem přehlceném kyberprostoru? Lze to udělat štětcem a barvou?
Podle existenciální matematiky, řekl by Kundera, je rychlost vytváření nových příběhů přímo úměrná intenzitě zapomínání. To, co se pokouší Císařovský ve svém posledním totalitním cyklu udělat, je rozředit intenzitu zapomínání jediným a nezapomenutelným obrazem, jeho zářivou „pomalostí“.
Zkušební lhůta nově nabytého zdravého rozumu konce minulého století u nás je prošlá. Nostalgie po tomto rozumu je rovněž relevantní. Je Císařovského cyklus varující? Nově hrozící totalita už nebude mít podobu nacistického milence v Praze, ani obrýleného normalizačního lovce zajíců. Bude ale demokraticky zvolená a bude přicházet stejně nenápadně jako ty předchozí.
Stejně jako moc sama o sobě je série Císařovského obrazů a kreseb fascinující. Schopnost vyvolat velké emoce je na umění to nejúžasnější. A je neuvěřitelné, že se to může podařit dnešnímu malíři.
Umění se stále a mimo jiné definuje jako vyvolání otřesu.

Lenka Lindaurová

kurátor výstavy: Pavel Lagner