ANTONÍN STŘÍŽEK
OBRAZY
18. 5.—24. 6. 2007
Mít správný koncept, znamená pro umělce všechno: může s ním totiž vydržet do konce života, stále ho kultivovaně inovovat a přitom své
diváky zásadně nepřekvapit. Dnes mezi ně už patří i malíř Antonín Střížek, který jako jeden z mála autorů má téměř masovou diváckou přízeň.
Téměř před dvaceti lety, kdy se začal objevovat v neoficiálních studentských výstavách, označili teoretici Ševčíkovi jeho způsob vyjadřování jako Orbis pictus a jeho tvorbu zařadili k pokračování humanistické tradice a reformační činnosti Komenského. Od velkého „slabikáře“, v němž Střížek s vytrvale neumělou a zdánlivě insitní technikou malby pojmenovával banální věci, děje a místa (a tak se také v době definování a interpretace postmoderny vešel mezi ty, kteří adorovali banalitu jako odcizení se „skutečnému světu“ a jako civilizačnímu zcyničtění lidstva), udělal umělec několik neviditelných kroků k poučenému, sofistikovanějšímu obrazu světa.
Tisíckrát přezkoumané, vytříděné a současnou nadprodukcí mediálně-vizuálních informací převálcované obrazy (pohledy do světa) zřejmě vnímáme jinak než před sto lety, ale také než před deseti lety. Ze slabikáře se stali dlouhonozí pavouci internetové sítě a sevřeli diváky do svých pastí. Přesto se nám nějaký umělec snaží ukazovat krajiny, zátiší, městské kulisy, zvířátka, všední předměty – jako bychom se znovu měli učit, co znamenají.
Jak bylo řečeno, Střížek tak činí líbivě až příliš, přesto se nestal módním výrobcem žádaného zboží. Mohlo by to tak fungovat: Střížek by se mohl stát zavedenou hvězdou středního východu, reprezentantem skromného a působivého umění, jež dokumentuje naši realitu tak, jak ji zřejmě vnímá poučená Evropa. Jako by Střížek přesně zapadal do modelu češství, jak nám ho kulturologové vytvářeli celé minulé století – od divnosti k lyrické grotesce.
A přesto cítíme, že obrazy Antonína Střížka musí mít ještě nějaké jiné důvody. On snad stále ještě hledá navždy ztracené, protože nekonečně vypotřebované, způsoby malby, kompozice, kombinace a možnosti barev, pohledy... Jeho malířský atavismus najednou funguje. Znamená to, že v našem podvědomí stále ještě přebývají podobné „idylické“ obrazy?
Lenka Lindaurová
kurátor výstavy Pavel Lagner
Komentáře
PŘIDAT KOMENTÁŘ