Archiv výstav

PETR PASTRŇÁK
KRAJINY
13. 10.—26. 11. 2006

Pastrňák (1962) pochází z Frýdku-Místku na Ostravsku, kde se vyučil důlním zámečníkem. Po studiích Akademie výtvarných umění v Praze (1990–1996), kde na rozdíl od mnoha svých vrstevníků přijatých dříve zažíval radikální proměnu této umělecké instituce, už metropoli až na výjimky neopustil. Jeho tvorba se stala součástí kmenové prezentace legendární soukromé galerie MXM a po jejím zániku v roce 2002 rapidně klesla pro Petra Pastrňáka i příležitost představovat pravidelně své práce. Díky soukromé sbírce Richarda Adama, která vznikala v průběhu devadesátých let až dodnes a nyní je vystavena v brněnské Wannieck Gallery, se Pastrňákovo dílo dostalo oprávněně do kontextu současného umění střední a mladší generace: v této konfrontaci je nejlépe patrné, jak důležité je autorovo postavení v současné malbě.

Když sledujeme Pastrňákovu malbu v průběhu času, zjišťujeme její virtuozitu, která je fascinující a téměř nebezpečná svou estetickou líbezností. Jakkoli je divoký charakter autorova rukopisu, výsledek vypadá velmi sofistikovaně – ať už maluje štětcem nebo barvu stříká, nebo ji nechává jakoby po náhodných dotycích volně stékat. Má-li takhle široký vyjadřovací rejstřík, jak je možné, že jeho obrazy bezpečně poznáme mezi jinými? Je to dáno snad právě dokonale vyváženou proporcí mezi náhodou a kontrolou, mezi intuicí a malířskou zkušeností, mezi expresivitou a zmíněnou dekorativní líbezností, čili mezi vědomým a nevědomým gestem. Dalo by se říci, že Petr Pastrňák je Gerhardem Richterem české malby. Malířem s lehkým rukopisem, malířem čitelným a neustále překvapujícím. Autorem maleb, o nichž se dá i dnes mluvit jako o krásných, o jejich konceptu jako dokonalém.

V posledním souboru Krajin se vrací Pastrňák ke svému oblíbenému krajinářskému motivu inspirovanému školními reprodukcemi známých mistrů, jakými byli například Chittussi, Mánes, Mařák, Kosárek... Krajina reálná i zobrazená, krajina imaginární, metaforická je stále prostorem, kde se člověk cítí svobodně. Pastrňák se ke klasickým krajinám vrací i z důvodů malířských – zkusit to, co ho jako dítě vždycky ohromovalo: mistrovství zobrazujícího malířství. Nekonečná obsese napodobovat skutečnost.

Krajinu podle reprodukcí přetváří do abstraktního obrazu; jednoduché tahy štětcem na plátně bez barevného pozadí vymývá, až vzniká nepravidelný negativní rastr, jakýsi mechanický záznam, místy ornamentální, místy gestický. Výsledek má zase blízko k mystické kaligrafii jako v případě některých předchozích obrazů vodních ploch a lesů, na druhé straně funguje jako manýristická krajinomalba 21. století. Jako bonus získá divák hru, v níž se pokouší luštit předlohu (Chittussiho soutok Labe a Vltavy, Kosárkův rybník, Fillovo Středohoří).

Lenka Lindaurová