KRAJINOMALBA V ČESKÉM MALÍŘSTVÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ
29. 6.—9. 9. 2007
Krajinomalba tvořila na přelomu 19. a 20. století téměř polovinu vystavovaných malířských děl. Stala se nositelem nových uměleckých tendencí, především impresionismu, a jako tzv. beznámětové a neliterární malířství byla v době nastupujícího moderního umění stavěna proti náboženské a historické malbě. Dřívější klasifikace umění na tzv. vysoké (reprezentované figurativními náměty) a nízké (zahrnující rovněž krajinomalbu) pozbylo počáteční vyhraněnosti a krajinomalba poskytla prostor pro řešení hlubších psychologických vztahů mezi umělcem a přírodou. Hlavním požadavkem, který uplatňovala výtvarná kritika na krajinomalbu počátkem 90. let, se stala provzdušněná plenérová malba, zobrazující intimní výseč krajiny. Koncept rozvíjený francouzskou Barbizonskou školou již od 30. let 19. století importoval do Čech v závěru století Antonín Chittussi, byť bylo jeho dílo současně mylně označováno jako impresionistické. Pojmová zmatečnost některých výtvarných recenzentů tak odrážela neznalost autentického francouzského impresionismu, jehož první souborné výstavy v Praze uspořádal SVU Mánes až v letech 1902 a 1907. Jediným českým umělcem, který tak mohl být za impresionistu právoplatně považován, byl Václav Radimský, který od roku 1891 maloval nejprve v Barbizonu, kde navázal přátelství s Claudem Monetem, a později v Giverny, které právě Monet proslavil.
Nové impulzy do českého umění přinesli žáci Mařákova krajinářského ateliéru na čele s Antonínem Slavíčkem, Františkem Kavánem a Otakarem Lebedou, ale také Aloisem Kalvodou, Jaroslavem Panuškou, Romanem Havelkou, Václavem Březinou, Bohuslavem Dvořákem a dalšími. Jejich tvorba reagovala nejen na podněty jejich pedagoga Julia Mařáka a na uznávanou autoritu Antonína Chittussiho, ale také například na již zmíněné impresionisty, skotské Boys of Glasgow či na uměleckou kolonii německých krajinářů ve Worpsvede, podle jejichž vzoru chtěl Slavíček vybudovat podobné centrum v Kameničkách. Nový akcent byl položen nejen na technickou vyspělost malby, ale také na obsahové kvality díla, především na jeho schopnost navodit určitou náladu, která by umožnila divákovi hluboký prožitek. V teoretické reflexi tuto tendenci zformuloval jeden z vůdčích představitelů vídeňské školy Alois Riegl ve stati Nálada jako obsah moderního umění z roku 1899. Nálada, kterou definuje při pohledu z alpského vrchu do údolí, je podle něj dána jedinečností okamžiku klidu a pohledem do dálky, z něhož můžeme být kdykoliv vytrženi, ale který může být trvale zachycen v umění. Riegl tak mění obsahový význam nálady, který byl ve starším malířství chápán spíše jako vystižení chvilkové atmosféry, jako efemérní libý či nelibý pocit, známý například z tvorby žáků Haushoferovy krajinářské školy, Adolfa Kosárka, Aloise Bubáka, Hugo Ullika, Julia Mařáka a dalších, u nichž původní motivy alpských velehor po polovině 19. století postupně vystřídal nový zájem o topografii českého kraje a připravil tak půdu pro rozvoj plenérové malby.
Symbolistní melancholické krajiny duše z doby kolem roku 1900 odrážely citlivé projevy lidské existence a vyjadřovaly úzkostné stavy člověka v době radikálních industriálních změn ve společnosti. Doktrína scientismu, která se měla stát novým náboženstvím, selhala a výrok Ferdinanda Brunetièra z poloviny 90. let o „bankrotu vědy“ lze vnímat též na pozadí nového zájmu o esoterismus, mystiku a spiritismus. Do centra pozornosti se opět dostává člověk jako složitá a citlivá bytost, hledající smysl své existence ve společnosti, ve světě i v kosmu. Lidská postava se postupně začleňuje do kontemplativních krajinářských kompozic Jakuba Schikanedra, Antonína Hudečka, Maxe Švabinského nebo Jana Preislera, avšak nikoliv jako pouhá stafáž, ale spíše jako nositelka životních příběhů a nevyslovitelných lidských tajemství, rezonujících buď v harmonickém souznění anebo v konfrontaci s přírodními silami. Novým vlivným vzorem pro české umělce se stává Edvard Munch, zejména po pražské výstavě v roce 1905, jejíž ozvuky lze spatřit například v expresivně barevných krajinách Jindřicha Průchy. Ale to už je jiná kapitola v dějinách českého umění, kterou se definitivně uzavírá tvorba doby fin de siècle.
Roman Musil
kurátor výstavy: Roman Musil
Komentáře
PŘIDAT KOMENTÁŘ