FRANTIŠEK MATOUŠEK
KDO MĚ DNESKA HLÍDÁ
14. 9.—21. 10. 2007
Dovolím si citovat známého paleontologa Richarda Erskina Leakyho, který ve své knize Původ lidstva tvrdí, že umění patří mezi čtyři základní znaky lidskosti. A k tomu by už stačilo jen dodat: když se podíváte na obrazy Františka Matouška, víte proč. Konec. Ale zřejmě bych vám něco dlužila, ačkoli umění interpretace by bylo ve vyjmenovávání dalších, už nevýznamných lidských znaků, až kdesi na chvostu.Matouškovi se podařilo to, co se dnes poštěstí už jen málokterému umělci: najít novou originální metodu, jak sdělovat něco naprosto obyčejného. Nebo jinak – vytvořit vlastní jedinečný způsob, který je nezopakovatelný a pro jeho rukopis charakteristický. O vytrhávání jednotlivých nití z klasické džínoviny a tím vytváření obrazu se jistě napsalo už dost, stejně jako o tom, že takové obrazy vznikají redukcí, nikoli tedy přidáváním materiálu, ale jeho ubíráním. Je tato jeho „řeč“ tím, co nás na Matouškově díle fascinuje? Pátrejme dál. Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že před námi neleží žádná velká záhada.
Portréty, rodinná zátiší i krajiny by mohly být také „jen“ namalovány, přesto by nesly cosi, autorovu stopu, jeho přístup, jeho způsob vidění. František Matoušek je málomluvným, doslova i přeneseně, pozorovatelem se schopností, které dramaticky říkáme vidět dovnitř.
Své blízké maluje i podle fotografií, v krajině – u lesa, u moře či ve městě – maluje přímo v plenéru. To je zase jeho způsob bytí uvnitř obrazu. Dá se říci, že tvorba je pro Matouška druhem osobní klauzury. Tam se ptáme na pravdivost díla, kterou charakterizujeme jako věrnost sobě samému
Na české výtvarné scéně, na níž od devadesátých let dominují postkonceptuální tendence, patří dílo Františka Matouška do té veřejnosti přístupnější kategorie zobrazivé malby, která je tak opakovaně adorována. Forma, ani ta šťastně nalezená originální a svébytná, není ale v tvorbě tohoto autora to nejpodstatnější. Mohl by tvořit jakkoli, kroužil by kolem téhož: přeložit současný nečitelný svět do osobního jazyka, rozložit jej na prvočinitele, na intimní a jednoduché prvky, tak srozumitelné a blízké jako je tvář dítěte nebo řeka.
U Matouškových obrazů platí i Chalupeckého památný výrok, že dílo se neukazuje divákovi, ale divák se ukazuje dílu. Tím nejcennějším na talentu není dílo, které vytvoří, ale osobnost, kterou otevírá.
Lenka Lindaurová
Kurátor výstavy: Pavel Lagner
Komentáře
PŘIDAT KOMENTÁŘ