Archiv výstav

JAKUB ŠPAŇHEL
BENZÍNKY
6. 4.—13. 5. 2007

Obrazy jsou malovány proto, že jejich obsah je jinou řečí nesdělitelný. Přesto se opakovaně snažíme je interpretovat a to často podivně poetickým jazykem, který jejich vlastnímu sdělení nepřísluší. Nepokusit se je interpretovat ale znamená popřít, že díla jsou dána svou formou a tvrdit tudíž, že jsou něčím bezprostředním, spontánním a nečekaným jako kašel. Což zase nejsou.

Malba je od dob alegorií, symbolů a metafor přes realismus k abstrakci a postmoderní citaci stále stejným médiem a přežila i pesimistické prognózy konce minulého století, kdy také u nás byl teatrálně ohlášen poslední obraz, abychom pak mohli znovu a znovu tvrdit, že se konečně koná návrat malby. Chtělo by se zjednodušeně odpovídat: malba je a bude buď špatná, nebo dobrá, nikoli navrácená.

Zhruba před deseti lety jsme se zamýšleli nad novými rolemi umění a ptali se, zda-li má poukazovat k transcendenci a vracet se k předmoderním základům, nebo nemá-li zaujmout subverzivní pozice vůči společenskému systému, mocenským strukturám.

Jakub Špaňhel patří do generace nového tisíciletí, která tyto otázky (a vlastně ani postmoderní koncepci radikální plurality) už neřešila. Přesto jeho díla posloužila zastáncům různých teoretických konceptů jako jejich pravá výkladní skříň. Je pro to vysvětlení: situace v umění se neustále mění, ale krásné obrazy zůstávají. Právě ty Jakubovy jsou tak samozřejmé v kontextu „správné“ malby a můžeme už s jistotou tvrdit, že do ní neoddiskutovatelně patří. Snad to ani Jakub jinak neumí.

Údajně se tvořivá schopnost skládá z talentu, nonkonformity a kázně, ale chybí-li pravdivost, nevznikne dobré dílo. Na druhé straně umění máme k tomu, abychom na pravdu nezhynuli.

Jakub Špaňhel ve svých obrazech nepochybně má to, co se různí lidé pokoušejí co nejpřesněji popsat slovy, a co se v době ztracené nevinnosti říká bez ironie velmi těžce. Nejlépe je to patrné, pokud jeho obrazy vidíme v konfrontaci s jinými: na takových výstavách je patrné, kde vězí talent a ty další nesmysly. Tvoření se zcela jistě může rozplynout v radosti ze sebevytváření; i takové může být postavení dnešního „svobodného“ umělce vůbec, přestože ve společnosti stále nemá patřičnou autoritu.

Není lehké popsat Špaňhelův poslední cyklus nočních benzinových pump a nezamotat se do tříště „barvitých“ slovních spojení, která jsou stejně sentimentální jako hudba z autorádia, když jedete noční krajinou a světla ze tmy vykrajují Jakubovy obrazy. A tak se stávají výrazem všech ztracených jistot, které přesto mohou zůstat a být citovány už jen jako touhy.

Lenka Lindaurová

Inspirace: Jakub Špaňhel, Umberto Eco, Arnold Gehlen, Charles Jencks, Jiří Kratochvil, Friedrich Nietzsche, Milena Slavická, Jana a Jiří Ševčíkovi

Kurátor výstavy: Pavel Lagner